Tak, přesně, jak jsem minule říkala, že moje práce není úplně na sto procent jistá, tak to dopadlo, že si nakonec práci musím hledat sama. S menší pomocí, ale i tak se toho musím ujmout. Abych byla upřímná, půl měsíce jako debil čekám, až se mi ozve personální, než ze ségry vydoluju, že mají stopku na nábor a od někoho jiného dokonce slyším přesný termín, do kdy ta stopka je. Což samozřejmě znamená, že určitě k 1.4. nenastoupím.
Tak jsem si musela zaregistrovat dvě jobseeking stránky, nechat si přepsat životopis do němčiny a lovím, přičemž je na těch stránkách velký problém něco sehnat, protože se většinou požaduje němčina a případně odborné znalosti, které si vycucat z prstu prostě nemůžu.
Díky bohu ségřin ex je víc nápomocný, než moje sestra sama a pomáhá mi sehnat něco i mimo tyhle stránky, protože spousta firem nabízí práci i mimo. Budu doufat, že se mi někdo ozve, protože práce je pro mě momentálně priorita číslo 1.
Další velmi stresující věc je to, že ještě stále nemám všechny potřebné papíry od místních úřadů. Jo ten jeden papír má trvat až 6 týdnů, ale tak bylo by fajn ho dostat ještě dřív, než nastoupím do práce. Taky mě celkem stresuje to, že mi může i zavolat cizinecká policie, abych si našla práci. Mají totiž povinnost mě poučit o tom, že si do tří měsíců musím najít zaměstnání jinak papá zpátky do ČR.
No a velký stres mám samozřejmě i z bytu. Mám tu minimum nábytku, ale hromady věcí, co se někam musí dát. A já je zatím stále mám po krabicích a když něco hledám, jakože hledám vždycky něco, tak ty krabice všechny prohrabu, abych to našla. Nemám mikrovlnku, takže jsem nucená si porád vařit, což žere čas i elektriku. Zjistila jsem, že v Německu mají super tvrdou vodu, takže si umeju vlasy a jsou vysušený jako bych bydlela na Sahaře. Do pračky musím lít aviváž spíš na to, abych neměla oblečení po uschnutí tvrdé jak šutr, než aby vonělo.
Předevčírem jsem šílela z myčky, kterou jeden nejmenovaný trouba sice zapojil, ale zapomněl povolit kohout přívodu vody, takže jsem ani nemohla vyzkoušet jak mi myčka hezky funguje. A než si pomyslíe, že jsem blbá a měla jsem si ten kohout povolit sama, snaha byla, kohout byl utažený na doraz, takže jsem si musela pozvat ségřina ex, aby mi ho pomohl otevřít. Šikulovi se to povedlo a já ozkoušela myčku. Funguje a má ovládání jak pro debily... jen moje ségra k tomu potřebuje návod....
A můj ultimátní stres je momentálně i zapříčiněn osobou, kterou jsem tu potkala v obchodě. Ne, nikdo z ČR mě sem nejel stresovat, na to mají všichni moc busy životy. Ale potkala jsem v obchodě cápka, co po tom, co jsem mu poradila, kde sežene určitý typ skleniček, tak mi nacpal telefon, abych mu dala instagram a ještě si počkal až ho obudu sledovat zpět. U kohokoliv s asijskými kořeny popřípadě s lidmi podobných zájmů, jako mám já, jsem v pohodě s tímhle chováním, ale u téměř dvoumetrového černocha je to red flag jak kráva. V hlavě se mi spustil alarm s nápisem: pozor nebezpečí. Oukej, tak jsem mu vyhověla a pak ze zvědavosti mrkla, kdo si mě to vlastně přidal a čuměla jsem na to jak blázen. Jako, že se mi poštěstilo stát půl metru od Wu Fana, byla mega shoda náhod a vytrvalosti. Ale tohle bylo úplně random setkání s profesionálním hráčem fotbalu, kterého jsem do včerejšího dne neznala. Strejda google na něj napráskal spoustu věcí... Nicméně stres mi ani tak nezpůsobuje to, že jsme se potkali a vyměnili si instagramy, ale to, že mi furt píše a zve mě ven na prochazku a na kafe. Já tak tajně doufala, že mi psát nebude... přeci jen profesionální fotbalista přeci nebude psát holce z obchodu.
Mimochodem mám dotaz na moje pátrače v ČR. Nevíte o někom, kdo na mě zas zkouší psaní pod falešným profilem Korejce na facebooku? Kdyby jo, tak mi deje jen echo, protože mi zas píše někdo/něco, co prostě nemůže být pravda. Takovou kliku nemůžu mít... I když po tom setkání s fotbalistou si už ničím nejsem jistá.
Žádné komentáře:
Okomentovat