Je téměř konec března....

Brzy budou Velikonoce, všichni se těší až odhodíme zimní bundy a svetry, všichni sociálně žijí a já jsem úplně vyčerpaná. Od Vánoc jsem si neodpočala. Zatímco moji kolegové si už stihli povybírat nějaké dny dovolené, já si ji šetřím na květnovou dovolenou v Koreji. Zatímco si kolegové domlouvají na volno nějaké společné akce, já se snažím o volných dnech dohnat spánek a uvolnit si kolikrát zablokovaný krk nebo záda. Stačí se blbě pohnout nebo otočit a bolí mě celý člověk. 

Včera si mě vzala měnová vedoucí stranou, aby mi vytkla nějaké věci, hovor jsme nedokončily, protože najednou musely řešit nějakou kachnu s výměnou zboží. Ale v podstatě z toho vyplynulo, že jsem nekomunikativní a asociální. Tak pardon, ale nemůžu ječet přes celý krám, že by se mi hodil někdo na place, protože jsem tam najednou sama. Zaprvé je to neslušné a za druhé, kdo mi zaručí, že někdo na plac přijde? Pak mi bylo vytknuto, že nenabízím tituly, které bych měla nabízet. To jsem se ale musela ohradit, že nemůžu nabízet tituly, když má zákazník specifické požadavky a vím, že dané knihy máme od jiného nakladatelství. Takže v podstatě počítám s tím, že v měsíčním hodnocení budu mít napsáno neplnění prodejů vybraných titulů, takže moje výplata bude nejspíš nic moc. A to není dobrý. Vzhledem k tomu jak se mi průběžně zvyšuje nájem.

Pokud jde o dění doma, taky to není zrovna růžové. I doma jsem v jakémsi stresu. Teď kvůli tomu, že se mi zvedá nájem hlavně kvůli zvýšené spotřebě elektriky a vody, kterou způsobuje někdo, kdo ani nevydělává peníze. A právě kvůli téhle osobě je doma i trochu dusno. Vlastně víc než dusno. Doma nic nedělá, práci si neshání a sní mi moje nakoupené potraviny. Když na konci dlouhého týdne mám chuť na jeden ramen a po otevření skříně zjistím, že z mojí železné zásoby jsou tam už jen dva, tak mám chuť vraždit. 

Minulý týden jsem si koupila pack plechovek limonády, že si o víkendu pustím na laptopu film, udělám si popcorn a k tomu si dám tu limču. Ještě večer jsem dvě dala stranou pro tátu a zbyly mi čtyři, v pátek jsem šla do práce a když jsem se vrátila, ze čtyř byly plechovky dvě a ještě mi bylo lháno do očí, že je nevypila. I když jsem na ní vyjela, tak mě poslala k šípku a zalezla si do postele. Pak se odpoledne sbalila a odešla. Přičemž věděla, že máme úkoly na víkend. Ty jsem bohužel všechny musela udělat já. S tím, že jsem nějaké věci nechala na ní, aby něco taky udělala. Neudělala nic. A seřváno jsem dostala zase jen já. Na film mi vůbec nezbyla energie. 

Jak je vidno, doma nemám klid. Moje plány na volné dny jdou stranou obvykle kvůli nutnosti uklízet a vařit. A pak je najednou pozdě odpoledne, kdy se podívám na pár epizod seriálu, u kterého na chvilku přijdu na jiné myšlenky. 

Vím, že bych měla chodit i ven s kamarády, ale buď nemají čas, když já mám čas, nebo nedokážou pochopit, že jsem nastydlá a nechci jít ven. Nebo, což se mi stává poslední dva měsíce, se domluvíme a oni mě vypečou. Buď se jim ven nechce, nebo úplně vypustí, že jsme měli někam jít a jdou na jinou akci. A nebo se ozvou, že chtějí ven v době, kdy jsem v práci nebo v den, kdy mi není zrovna dobře a nedokáží to pochopit. Abych byla upřímná, nejspíš nemám vůbec žádné kamarády, jen známé, se kterými se čas od času vidím. 

Abych to shrnula, tak nějak se držím pohromadě do své dovolené v Koreji. Až tam budu chci vypnout a neřešit nic, co by se týkalo práce nebo domova. Snad si na mě moji korejští známí udělají čas, když budu v Koreji. Pokud ne, nevadí, dokážu s tím žít. Přeci jen mám praxi z Prahy.