The heart better know

 

Víte, co to bylo za zásek, když jsem si četla jména a ne a ne přijít na to, na koho jsem to sakra psala. Ale google mě nezklamal. Stačilo zadat jména a já zjistila, že jsem to psala na BIGFLO. Takže rok 2015, protože jsem si jistá, že to vzniklo po vydání Delilah. 

Pamatuju si ten den živě. Byl to první letní den, stejně jako dnes. Tehdy se zdálo být všechno okay. Nic nám nemohlo zkazit to naladění na letní vlnu. Ale něco přeci jen...

*

"Tak jdeš?"

Málem jsem spadl, jak jsi to do mě napálil v plné rychlosti. Pád na hubu by na štěrkované cestě rozhodně nebyl dobrý nápad. Povšiml sis, jak jsem se povážlivě zakymácel a chytil jsi mě do svého náručí. Vždycky jsi věděl, jak mě vykolejit a i jen tohle záchranné přivinutí si mě do náruče mělo za příčinu to, že mi začaly hořet tváře.

"Zase se červenáš?"

Akorát jsi z toho měl legraci, jako vždycky. Moje červenání si bral jako jen pouhé mé pobláznění, ale neměl jsi tušení, že to myslím naprosto vážně. Jak moc jsem už pár měsíců toužil, abys mi jen tak mezi řečí pochválil oblečení a nebo mě pozval k sobě domů na přespání. Ani jedno z toho jsi neudělal. A tak jsem jen dostával letmá objetí a popichující poznámky k tomu.

"Za to může to vedro."

Zachraňovat situaci lhaním, to byl a stále je můj obor. Nejednou jsem z tebe měl problém v určitých partiích a ty jsi to moc dobře věděl a dělal jsi mi to snad schválně. Jako bys snad čekal, že se ti sám nabídnu k čemukoliv. Jenže to bych nesměl být tak nesmělý.

"Odpoledne jedeme s klukama k jezeru, přidáš se?"

Poprvé co jsi se rozhodl mě pozvat. Úplně jsem zcepeněl a doufal, že mi po mé odpovědi neřekneš, že to byl jen vtip, to pozvání.

"Pokud to nikomu nebude vadit,"jen jsem pokrčil rameny s hraným nezájmem.

"Ale no tak... já vím moc dobře, že chceš jet,"dloubls do mě a vykročil směrem k bráně.

Tak ty víš a přesto mi takhle ubližuješ svým nezájmem? Tiše jsem si povzdechl a následoval tě. Jako vždycky na tebe před školou čekal brácha, že tě hodí domů. Vždy se přesně tady naše cesty rozdělují.

"Hodíme tě kousek."

Táhls mě k autu a já jen zíral. Ještě nikdy jsi mi jízdu s tebou a tvým bráchou nenabídl. Co máš v plánu? Pozoroval jsem ze zadního sedadla tvůj profil a snažil se odhadnout, čemu vděčím za tvou laskavost. Ale musel jsem své přemýšlení přerušit, protože akorát jsme zastavili před mým domem.

"Díky, prozvoň mě, až se pojede,"řekl jsem rychle a hrabal se z auta.

"Jasný,"mávls mi a tvůj bratr sešlápl plyn.

Ozval ses mi přesně jak jsi slíbil a dokonce jsi mě vyzvedl před domem. Ve výsledku nás bylo pět. Poprvé jsem tě viděl sednout za volant. Nikdy ses mi ani slůvkem nezmínil, že už máš řidičský průkaz. Mačkal jsem se vzadu mezi tvými přáteli, kteří se ani netvářili, že by mě s sebou chtěli. Možná jsi i ty spoléhal, že řeknu ne.
K jezeru jsme dorazili celkem rychle. Všichni jste se svlékli a vběhli do vody. Úplně totálně nazí. Na sucho jsem polkl, když ses vynořil z vody, tělo pokryté kapkami čiré vody, které pomaloučku stékala po tvém vypracovaném těle až k jemným chloupkům u tvého pupíku, které pokračovaly až pod hladinu.

"No tak dělej, za hodinu musíme zpátky,"křikl jsi na mě a pak se zas věnoval svým přátelům.

Využil jsem toho, že se nedíváš a shodil ze sebe oblečení. Až když jsem se osvěžil ve vodě a zaplaval si pár temp, tak jsem se odvážil přidat se k tobě a zbytku.

"Wow, dobře plaveš,"pochválil jsi mě, jako bychom snad spolu nikdy nechodili na plavání.

"Um... díky,"pokrčil jsem rameny.

Zas jsem hrál, že se mě to vůbec netklo, ale kdyby ses přiblížil víc, tak bys možná slyšel, jak moje srdce splašeně bije.

"My jdeme nachvilku ven,"oznámilli kluci a já s tebou osaměl.

Neměl jsem ani tušení, že celý tenhle výlet je past. Past na mě.

"Plav za mnou, chci ti něco ukázat,"řekl jsi mi jen.

Poslechl jsem tě a skončili jsme ukryti za rákosím. Potopil ses. Čekal jsem, kdy se vynoříš, ale dost si mě vyděsil, když ses vynořil za mnou a objal mě pažemi.

"Jsi moc krásný,"řekl jsi mi tiše.

Ta proklatá červeň se mi opět natlačila do tváří a srdce se mi splašeně rozbušilo. Tentokrát to musíš cítit.

"Vím, že mě máš rád,"jedna ruka sklouzla pod vodu a já málem vyjekl, když se dotkla mého klína.

"U-um.."snažil jsem se tvou ruku odstrčit, ale nenechal jsi mě a já to nakonec vzdal.

Tiskl sis mě k sobě a rukou zpracovával mé vzrušení. Tvoje vlastní vzrušení mě tlačilo na stehně. Nečekal jsem, že po tom, až s tím skončíš mě natlačíš na rákos a bez jakéhokoliv slitování si mě vezmeš dravě a tvrdě. Moje výkřiky musely být slyšet až na břehu, ale nikdo z kluků mě nepřišel vysvobodit.

"Jsi tak naivní..."šeptl jsi mi do ucha a nechal mě tam se slzami v očích.

*

Uběhl tak rok, co jsem se ti vyhýbal a každá otázka na tebe mě bolela. Ale pomalu jsem se dal dohromady. Během jednich prázdnin jsem se nechal obarvit a začal jsem se o sebe víc starat. Všiml sis toho, neunikli mi tvé hladové pohledy. Jenže já ti už nevěřím. Stále mé srdce může vyskočit z těla jen kvůli tvé blízkosti, ale můj rozum mi říká, nevěř mu znovu.

"Nechceš s námi do kina?"

Tentokrát jsi za sebe poslal někoho jiného, ale i tak jsem odmítl, že mám trénink. Ano, trénink, začal jsem tančit. Všechna ta frustrace z tvé zrady byla i k něčemu dobrá.

"Pojď,"snažil ses mě zatáhnout do kumbálu, ale já jsem se ti vyškubl.

"Najdi si někoho jiného, nejsem tvá hračka..."

"Co?"

Nechápals. Jak patetické.

"Myslíš, že sebou nechám znovu zamést jako tehdy na jezeře?"

Tím jsem ti sebral vítr z plachet. Jen ses na mě díval a nevěděl co říct. Ale já neměl chuť přestat, už jsem totiž někdo jiný.

"Já tě miloval, ta zrada se jen tak neodpustí."

Jak jsem tehdy mohl vědět, že se vrátíš zpět na místo, kde jsi mi tak moc ublížil. A že... že to skončí takhle.

*

Rozechvělou rukou přejíždím po chladném mramorovém náhrobku a po tvářích mi stejně jako na tvém pohřbu tečou horké slzy. Nechtěl jsem, aby to takhle skončilo. Čekal jsem, že se mi omluvíš, že se o mě budeš snažit dál, ale... zdá se, že jsi to nemohl jen tak unést.

"Odpusť mi to.... Kyune..."

Odpusť mi, že jsem tě dohnal až k tomuhle. Nakonec jsi mě měl asi rád stejně jako já tebe.

"Hey Yuseongu... už jsi tu zas?"

Na odpověď nemám dost sil, jen vzhlédnu a dívám se do očí tvým kamarádům. Nesmějí se mým slzám, určitě to věděli... Byunghwa, Jiwook i Hyuntae. To oni mě pozvali na tvůj pohřeb. Znovu se podívám na tvůj hrob a je mi do breku ještě víc. Kdybych ti tehdy neřekl ne....