Heart

 

Tohle mě nejspíš napadlo, když jsem si četla ty miliony fanfikcí na HanChul. Paradoxně jich je spousta už nedohledatelná, což mě dost mrzí. Byly fakt dobré čtení. Upřímně, HanChul je jeden z nesmrtelných párů. Co na tom, že si Hangeng stihl už najít manželku. 

Měl to být neškodný flirt. Proč tedy každá tvá slza kanoucí po tvých krásných tvářích mi ubližuje? Proč si přeji vzít všechno, co jsem ti řekl zpět? Chci ti pomoct vstát a uklidnit tě, ale ty do mě zabodáváš své oči a ze rtů ti splyne jen toto: "Vypadni!"

Poslechnu tě, ublížil jsem ti. Tak moc jsem ti ublížil. Chtěl bych začít znovu, ale pamatuji na ty slova, která si mi řekl na začátku.

"Víš Hannie, nikdy nevěřím znovu těm, kteří mi nějak ublížili."

Ach bože, co jsem to udělal. Proč jen jsem ti řekl, že jsi jen pro mé potěšení. Byla to slova, která jsem nikdy neměl vypustit z úst. A teď už mě nechceš vidět. Sedím na schodech a čekám, kdy mi přijdeš hodit na hlavu ty moje věci. Já si totiž jako největší hlupák nevzal kabát ani deštník. Klíče od auta se válí na tvém botníku, ale ty nejdeš. Sedím tam ještě dlouho. To už se domů vrací tvůj kamarád. Zmateně na mě kouká a pak mi podá věci, které jsem tam nechal. Na dotaz, jestli chci s tebou mluvit, jen vrtím hlavou. Ne, nemůžu ti jít na oči.

**

Ubíhají dny. Potkáváme se v práci, ale ty děláš, že neexistuji. Každý tvůj odvrácený pohled se mi zabodává hluboko do srdce. Krvácím. Ano moje srdce krvácí. Prahne po tvojí blízkosti, ale díky tomu, jak moc jsem byl hloupý, s tebou nemohu být.

"Hannie, děje se něco?"

Kolega mě zachytí, když se mi slabostí podlomí kolena. Je mi tak slabo. Už několik dní jsem si nevzal prášek, který mi předepsal doktor. Ty jsi vždy dohlížel na to, abych ho bral a byl šťastný, s tebou.

"Třeseš se..." oznamuje mi kolega a pomalu mě posadí do křesla.

Není to paradox? Člověk, který ti zlomil srdce má své vlastní srdce nemocné. Ale o té nemoci víš. Víš co se stane, když přestanu brát léky.

"Hangengu..." kolega se mnou třese, pomalu totiž ztrácím vědomí.

S každým úderem srdce se cítím tak slabý. Odpusť mi to.... miluji tě. Ano, miluji. Nedokázal jsem ti to říct.

**

Píp, píp. To je první zvuk, který pronikne skrz mou otupělou mysl. Pomalu otevírám oči. Ležím v nemocnici. Přístroje kontrolují moje životní funkce. Z kapačky mi do ruky vede kanyla, vyživuje mě a vpravuje do mého těla potřebné látky. Látky, které zabraňují srdečnímu kolapsu.

"Hannie..." slyším tě vzlykat.

Otočím hlavu a podívám se na tebe. Nechápu, co tu děláš. Tolik jsem ti ublížil a přece pláčeš u mojí postele. Pohnu lehce prsty, které mi svíráš jako ten největší poklad.

"Hannie..." špitneš a přitiskneš svou tvář k mé ruce.

Miluješ moje doteky, vím to. Tak moc jsem ti musel těch několik dní chybět.

"Miluju tě..." šeptnu slabě.

"I já tebe Hannie, proč jsi přestal brát léky, vždyť víš, že ti to ubližuje, když je nebereš...."

Povzdechnu si a lehce rukou přejedu po tvé tváři.

"Omlouvám se, bez tebe jsem neměl už chuť ty prášky brát..."

"Ach Hannie..."

Zavrtím hlavou, aby jsi už nic neříkal a zatahám tě za vlásky. Skloníš se ke mně. Rty se dotknu tvé tváře. Chtěl bych tě líbat na rty, ale nevím, jestli mi to dovolíš. Probíráš se mi vlasy a pláčeš. Nevím, proč zas proléváš své slzy. Ale usmíváš se. Musím uznat, že slzy štěstí jsem u tebe naposledy viděl na naší třetí schůzce, když jsem ti dal ten náramek, co tak miluješ. Nečekám od tebe v tenhle moment nic, jen hlazení a tvou blízkost. Když mi ale věnuješ jeden polibek, tak jsem opravdu moc překvapený.

"Hannie, slib mi, že ty prášky už zas budeš brát. Tvoje srdce je potřebuje a já potřebuju tebe..."

"Slibuju, Chulie..."