čtvrtek 5. ledna 2023

Eternity

Vůbec, ale vůbec, netuším, kdy a proč jsem tuhle povídku napsala. Jasně, že Taoris je velmi oblíbený pár a v bílé a černé jim to sakra sluší, ale že z nich udělám anděla a démona cítící zakázané city jeden k druhému, to jsem nepředpokládala. Konec ovšem není vůbec šťastný, když vám dojde, co se vlastně stalo.


Jsme tak rozdílní a přeci mě přitahuješ. Ano myslím tebe. Dívám se z povzdálí na démona, který trénuje v tělocvičně. Jeho temná aura doslova krouží kolem jeho křehkého těla a halí ho do stínu. Je krásný. A vždy bude vypadat takto. Stejně jako já budu vypadat stejně staře.

"Je tu někdo?"

Zastavil ses a sevřel svou tréninkovou tyč pevněji. Tvé oči začaly pátrat kde se kdo schovává. Bojím se, že mě objevíš. Nemohu být neviditelný neustále.

"Já tě cítím anděli," říkáš tiše a pomalu se přesouváš k místu, kde jsem se skryl.

Ani nedutám. Nechci abys mě viděl, jenže moje síly tomu chtějí jinak. Cítím jak ze mě sklouzává rouška neviditelnosti a tvé oči na mě zastaví.

"Tebe bych tu nečekal..." proneseš mrazivě.

Pomalu na tebe upřu své oči a kolem mě víří bělavé stuhy mé síly. I jeho síla víří kolem jako splašená. Jsem první kdo svou moc skryje. Překvapeně mrkáš.

"Omlouvám se," vypadne ze mě už automaticky.

Zmatený si ještě víc. Nechápeš co tu dělám, proč tě tak upřeně sleduji. Jsem rád, že to nevíš. Bránilo by mi to odtud odejít, kdybys to věděl.

"Proč tu jsi?"

Bál jsem se, že se zeptáš. Povzdechnu si a tiše ti odpovím: "Protože sem chodím už pár století."

Přikývne, že ví. Ano cítil si mou přítomnost celou tu dobu. Ale nic jsi neudělal až do dnes. Něco tě přinutilo na mě zaměřit pozornost.

"Vím o tobě celou dobu, ale proč? Jeden důvod k tomu musíš mít," nevzdáváš se odpovědi.

"Něco mě sem nutilo se vracet, nedokážu to vysvětlit...."

"Má síla a tvá na sebe reagují,"podotkl.

Už zas se má síla začala projevovat. Bylo zvláštní vidět, jak se naše síly proplétají jak staří dobří známí. Ano je to tak reagují na sebe zvláštně. Jakoby jedna k druhé patřily.

"Možná to mě sem nutilo se vracet..."

"Krisi..."poprvé jsem své jméno slyšel ze tvých rtů.

"Jak víš jak se jmenuji?"

"Já chodím do zahrad taky kvůli tomuhle..."šeptl.

Ach tak. Nikdy jsem nevěděl, že jsi to ty. Měl jsem za to, že ně mě má zase někdo z vás spadeno. Je ale příjemné vědět, že jsi to byl jen ty.

"Tao... měl bych už jít,"pomalu roztáhnu svá bělostná křídla.

Ve tvé tváři se mihne krátce odraz zklamání a bolesti. Nemohu ale jinak. Musím jít, tohle není správné. Jeden druhého jsme neměli odhalit.

"Krisi... vrátíš se?"

"Nevím Tao..."vyletím ven.

**

Po dvou staletích vyhýbání se ti jsem opět tady. V tělocvičně. Ležíš na zemi a tvá tyč leží vedle tebe. Pomalu k tobě dojdu a kleknu si do prachu. Pootočíš na mě horečkou zastřené oči. Jsi nemocný. Nechápu to. Jak my můžeme onemocnět?

"Tao..." jemně tě pohladím po tváři a na rtech se mi usadí něžný úsměv.

"Přišel jsi..." rozkašleš se a tvé tělo zachvátí třas.

"Ano... přišel. Už jsem to nemohl vydržet," šeptl jsem.

"Zachráníš mě?"

Nechápu co tím myslíš, ale když uvidím ránu na tvém boku způsobenou magií andělů tak ani neváhám. Léčím tě a naše síly se opět pojí. Přetváří se v neutrální sílu, tu která neublíží.

"Jak ti je?"

Ignoruji bolest značící ztrátu křídel. I fakt, že mě pomalu opouští moc. Zachránil jsem tě a na ničem jiném nesejde.

"Je mi dobře, ale ty jsi nějaký bledý...." šeptls a pomalu ke mě nasměroval své síly.

"Ne Tao, nech to být..." šeptnul jsem a chtěl tě zastavit.

"Krisi kvůli mě jsi ztratil křídla..." šeptls zničeně, když tvá síla obklopila moje tělo.

"Ano, ale zachránil jsem tě Tao... zachránil jsem to co mezi námi začalo,"síla andělů mě opustila úplně a já se začal propadat do tmy.

"Krisi... prosím zůstaň se mnou,"slyším tvůj zoufalstvím podbarvený hlas.

Ale nedokážu se dostat z té temnoty a odpovědět ti. Nemám na to sílu...


**

Probudil jsem se na louce. Všude kvetly krásně voňavé květiny. Neležel jsem tam ale sám. Pozoroval jsem tvář chlapce ležícího vedle mě. Na tváři měl stopy po slzách a držel mě za ruku. Byl krásný. Moje srdce se rozbušilo jako splašené, když otevřel oči.

"Krisi..." šeptl.

"Kdo je Kris?"

Proč mi řekl tím jménem, které neznám? Kdo je to? Vidím jak mu po tváři stékají slzy. Jsou třpytivé jako drahokamy. Jemně mu jednu setřu. V ten moment na mě dolehnou prazvláštní vzpomínky. Jediné co z nich dokážu vytáhnout je, že jsem Kris a on je Tao.

"Nevzpomínáš si?"

Díváš se na mě zničeně. Pousměji se a nakloním se k tobě. Udělám konečně to kvůli čemu jsem ztratil křídla. Políbím tě.

"Právě jsem si vzpomněl," šeptnu do tvých rtů.

Obmotáš mi paže kolem krku a přitáhneš si mě blíž. Ta živočišná touha nás k sobě poutá. A tiché odkašlání nás přinutí se od sebe odtrhnout.

Starý muž stojící před námi se jen mile usmívá než promluví: "Vítejte v Edenu děti. Dosáhli jste věčnosti."

Žádné komentáře:

Okomentovat