Kapitola sedmá

Pohled na Min Ji s dost výmluvným creepy úchyláckým úsměvem ujistil Luhana, že se ani trochu neplete. Co zas komu udělal, že má manažerku yaoistku? Pohlédl na Yixinga dusícího smích. Ten polibek, který od něj dostal… bylo to jen z popudu kvůli té fotce ze střední anebo ho má Xingie rád i takhle? Využil toho, že Min Ji má plné ruce a Lay se směje. Vzal kýbl a šel ho vylít. Uklidil vše do rohu za pračku a povzdechl si. Nevrátil se za Yixingem do pokoje a zamířil do kuchyně, aby to sushi narval do lednice. Tiše za ním vklouzla do kuchyně Min Ji.

"Proč jsi mi neřekl, že s Layem něco máš?"

"Nemám, to je ten největší průser…“ zamumlal a postavil láhev saké za stojánek s noži.

"Ale ten polibek…“ začala.

"Mlč sakra už," uhodil rukou do linky a prudce se k ní otočil čelem.

Min Ji o krok ucouvla. Nikdy ho naštvaného ještě nezažila. Vždycky je něco poprvé, pomyslel si uštěpačně.

"Jestli mě hodláš nutit do dalšího polibku s Yixingem, tak dveře jsou támhle," ukázal směr východ.

"Chováš se jako bych tě nachytala na něčem neetickém," odfrkla si ublíženě.

"Min Ji… mám pocit, že Luhan ti to neřekl," Yixing vstoupil do kuchyně a zadíval se mu přímo do očí.

"Co mi neřekl?"

Manažerka změnila tón hlasu na klidnější a dost zvědavý.

"Jeho orientace," řekl opatrně skladatel.

"Počkat… jako… Probůh, nikdo to nesmí zjistit, jinak končíš…“ Min Ji vytřeštila oči.

"No jsem rád, že jsi to pochopila," prskl vzteky.

"A co ty? Jsi taky…“ začala Min Ji rýt do Yixinga.

"Kdyby byl, tak to vím…“ odvrátil se k oknu.

"Takže ta pusa…“ Min Ji byla zmatená.

"Jen ztráta kontroly nad tělem, nebude se to opakovat," ujistil ji Yixing.

Jako by viděl jak se tříští jeho vlastní srdce na kousky. Takže… naděje, že by ho Yixing mohl milovat, zmizela úplně. Povzdechl si a sklonil se k odpadkovému koši, aby ho vynesl. Přeci jen už je plný.

"Luhane…“ Min Ji na něj upřela oči, ona na rozdíl od Laye pozná, kdy mu něco skutečně ublíží.

"Jsem v pohodě, neřeš to," zamířil ke dveřím.

*

Odpověď Luhana na Min Jin ustaraný hlas mu napověděla, že rozhodně v pohodě není. Sakra…. Chtěl jít za ním, ale Min Ji mu položila ruku na paži.

"Skutečně šlo jen o chvilkovou věc?"

Její dotaz ho přikoval na místo. Podíval se na ní. On ani vlastně neví, jestli to bylo jen chvilkové nebo ne.

"Záleží na tom?"

"Ano záleží. Protože to, co Luhana zranilo právě teď, jsi byl ty. Myslím, že tě má rád, hodně," podotkla.

"To není novinka, Min Ji. Všechno mi to vyklopil, když byl namol."

"Tak proč si s ním pohráváš?"

"Já si s ním nepohrávám. Důvod, proč jsem se sem na pár dní nasáčkoval je, že nechci, aby se znovu ztřískal. Příště by jeho tajemství mohl slyšet někdo, kdo k tomu není určen. A taky ho znám lépe než kdokoliv jiný, vyrůstali jsme spolu, prožívali pubertu a další věci."

"Tvá přítomnost mu ubližuje, Layi. Buď mu řekni pravdu, že víš o tom, že tě miluje anebo si přiznej, že k němu cítíš mnohem víc než jen pouto přátelství. Ten polibek byl totiž skutečný," Min Ji ho propálila pohledem.

"Já… já si sakra sám nejsem jistý, co cítím. Vím jen to, že chci, aby úspěšně debutoval a splnil si své sny," odsekl.

"Teď už dokonale chápu jeho problémy s baladami…“ poznamenala Min Ji a zamířila do obýváku.

Stál dál v kuchyni a nevěděl, jak se vypořádat s tím vším. Políbil ho čistě z popudu, že to chtěl zkusit. Bylo to zvláštní a dost vzrušující. Ale… co vlastně k Luhanovi cítí? Min Ji uhodila hřebíček na hlavičku. Přátelství to už není. Ale láska? Ne… to rozhodně ne.

"Měl by sis vybalit věci," Luhan kolem něj proklouzl, aby nádobu na odpad vrátil na své místo.

Zněl tak smutně. Povzdechl si. Opravdu mu ubližuje…

"Lu… Za to, co se stalo, se ti moc omlouvám," špitl.

"Neomlouvej se…. Bylo to to nejhezčí, co jsi mi kdy dal," zamumlal Luhan a znovu se chtěl protáhnout kolem něj.

Rukou ho zastavil. Lu jen stál, hlavu sklopenou.

"Když jsi byl opilý, řekl jsi mi i to, že mě máš rád…“ řekl opatrně.

Luhan prudce zvedl hlavu a vyděšeně se na něj díval.

"Byl jsem dost v šoku z tvého přiznání. Je mi ale líto Lu, my dva….“ začal.

"Nemusíš mi srdce zadupat do prachu, já to už vím. Vím to, a proto jsem se tak moc bránil tomu, abys mi okupoval byt," slzy si razily cestu po Luhanově tváři.

"Kdybys byl dívka, tak neváhám, ale…“

"MLČ…“ Luhan si zakryl uši a prosmýkl se kolem něj.

Zaslechl jen prásknutí dveří od pokoje. Patrně toho Luhanova. Ironické tleskání z obýváku ho ujistilo, že tentokrát spojence v Min Ji nenajde.

*

Usazený v rohu pokoje plakal a přál si, aby se s Yixingem po těch letech nesetkali. Miloval by ho dál tajně a doufal, že jednoho dne se najde někdo jiný, kdo tohle jeho pobláznění do mladšího kamaráda z dětství zakryje. Plakal, protože stále cítil Yixingovi rty na svých a i kdyby si své rty rozdrápal do krve, tak ten pocit, který po polibku přetrval, nezmizí. Ozvalo se klepání. Neodpověděl.
Kroky mu prozradily, že je to jen Min Ji. Ocitl se v její náruči.

"Jen to dostaň ze sebe ven… Je to lepší než kdybys udělal hloupost…“ hladila ho po zádech.

"Noona…“ vzlykl.

"Neztrácej naději, on sám je zmatený tím, co k tobě cítí. Přiznal se mi k tomu…“ špitla tiše.

I když mu Min Ji prozradila tohle, tak plakal dál. Chvěl se vzlyky v jejím náručí.

"Jestli chceš, vezmu tě k sobě domů. Snad Lay pochopí, že tě má nechat o samotě…“ navrhla.

Jen přikývl. Musí pryč. Kéž by mohl dostat i jiného skladatele….

"Jen v práci se s ním budeš muset vidět. Management nehodlá jen tak měnit skladatele…“

Tohohle se bál. Min Ji ho usadila na postel a podala mu kapesníky. Sama se ujala balení jeho věcí. Sem tam se ho zeptala, co chce s sebou navíc. A v ten moment, kdy mu brala spodní prádlo, tak se ve dveřích objevil Yixing.

"Věci na trénink sis nechal ve společnosti anebo…“ Min Ji Laye ignorovala.

"Ne… jsou na dně skříně…“ pípl.

"Kartáček máš v koupelně?"

Přikývl. Min Ji se chtěla, zvednou a dojít pro něj, ale chytil ji za ruku s velikou prosbou v očích. Smutně se usmála. Pochopil. Bude muset chvilinku strpět ve společnosti Laye. Yixing…. Yixing už neexistuje, je tu jen Lay. Lay, který mu zlomil srdce.

"Odjíždíš?"

Mlčel. Nechtělo se mu odpovídat na něco, co je evidentní.

"Lulu…“

"Neříkej mi tak! Tak mi mohl říkat jen jeden člověk, ale ten pro mě už není," vyjel na něj.

Lay jen stál a byl v obličeji až nepřirozeně bledý. Vypadalo to, že něco řekne, ale neřekl a zmizel v pokoji pro hosty.

*

Min Ji Luhana odvezla pryč a on v bytě osaměl. Bylo to tak nepříjemné vidět na každém rohu Luhanovy fotky a vědět, že mu moc ublížil. Zastavil se u fotky, kde Lu vypadal opravdu šťastně. Takhle se tvářil, když se políbili. Špičkami prstů si přejel po rtech. Ještě stále cítil, jako by ani ne před minutkou Luhana políbil. A chtěl by to zopakovat. Tak moc by chtěl, ale… ale posral to. Tak jak ještě nikdy nic neposral. Luhan… Luhan ho nenávidí. Pro něj je už jen Lay, člověk držící si odstup.
Stále mu ta slova, která na něj vyjekl u sebe v pokoji, zněla ušima. Stále viděl před sebou tu bolest v Luhanových očích. Až teď mu došlo, že Luhan pro něj nikdy nebyl jen pouho pouhý kamarád. Až teď po něm začal toužit. Takový paradox, že si to neuvědomil dřív. Teď ho Lu nechce vidět. V práci budou muset dělat, že se nic nestalo.
Pípla mu esemeska.

POKUD TĚ TO ZAJÍMÁ, TAK SE UŽ UKLIDNIL.

MIN JI

Ztuhle koukal na zprávu a ulevilo se mu. Min Ji nakonec není zas tak zlá. Poslal jí krátkou zprávu, že ho to moc mrzí. Odpověď přišla hned vzápětí.

OMLUVIT BY SES MĚL JEMU A NE MNĚ. JEHO SRDCE

JSI ROZDRTIL.

Min Ji má pravdu. Jenže… Luhan mu neodpustí tak snadno. Náhle ho něco napadlo. Okamžitě napsal mail asistentovi. Snad mu plán vyjde.